K ZAMYŠLENÍ

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia…
[…]
Připravte cestu Pánu!

Viz Lk 3,1-6

 

Při představování Janovy činnosti v okolí Jordánu evangelista Lukáš důsledně dodržuje svůj záměr „uspořádaně vypsat“ to, co „od začátku důkladně prozkoumal“ (srov. Lk 1,1-3). Lukáš si je vědom, že nauka, kterou předkládá, je spolehlivá (viz Lk 1,4). Aby to bylo zřejmé i adresátům jeho díla, umísťuje události, o nichž vypráví, do přesných chronologických a geograficky-politických souřadnic: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, … Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, … za velekněží Annáše a Kaifáše…“. Informace o geopolitickém uspořádání Blízkého východu před dvěma tisíciletími nás sice nemusí příliš zajímat, avšak nápadná pedantnost evangelisty ano. Staví nás totiž před otázku, zda i nám alespoň trochu záleží na tom, aby byla naše víra v Ježíše Krista pevně ukotvena po všech stránkách – v tom, co se týká konkrétního způsobu života, jako i v tom, co se týče vědomostí a poznání.
 
Druhým mužem, který je dnes pro nás výzvou, je Jan, syn Zachariášův. Cílem jeho výzev k pokání, k přípravě cesty, k vyrovnání stezek, k zasypání údolí, ke srovnání hor a pahorků, k narovnání křivého a k uhlazení hrbolatého byly v původním kontextu samozřejmě konkrétní radikální změny ve způsobu života (viz Lk 3,4-17, evangelium 3. adventní neděle cyklu C). Tyto požadavky určitě zůstávají v platnosti i pro nás, kteří Janovým slovům nasloucháme z kostelních lavic. I ty nejdokonalejší změny a přípravy by však byly zbytečné, kdyby měly smysl pouze v sobě samých. Cílem, k němuž směřují, je přece osobní setkání s Ježíšem Kristem. Ačkoli Janovi „historičtí posluchači“ se už krátce po jeho výzvách mohli setkat s „historickým Ježíšem“ a on sám je „poučoval o mnoha věcech“ (viz Mk 6,34), neznamená to, že živý vztah s Kristem byl vyhrazen pouze jim. Naopak! Ke stejně hlubokému a zásadnímu vztahu s Ježíšem jsme pozvaní i my. I nás „poučuje o mnoha věcech“, jenomže poněkud jiným způsobem – prostřednictvím svého slova zachyceného v Písmu a prostřednictvím církve. K tomu je ale potřebná ochota naslouchat, poznávat, s pokorou se učit a prohlubovat to, co církev i Písmo předkládá. Právě proto mohou mít Janovy výzvy pro nás ještě jeden (nový) rozměr. Co kdybychom zkusili zasypat údolí (nebo někdy dokonce až propasti) neznalosti Božího slova, srovnali pahorky povrchních a zbytečných informací, kterými se každý den krmíme, a odstranili hory nesmyslů, kterými nám plní mysl předvánoční reklamní kampaně? Co kdybychom víc napřímili pozornost k Božímu slovu a podle něj vyrovnali křivé stezky svého smýšlení?