K ZAMYŠLENÍ

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím (ještě) ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“

Viz Jan 17,11b-19

 

Text evangelia minulé, tedy 4. neděle nás vybídl, abychom se nebáli své podstaty být ovečkou, která touží po vedení pastýře. Abychom se však neztratili v houšti nabídek všech možných vůdců současnosti, máme jedinečnou příležitost svěřit své životy Ježíši Kristu, který jako Dobrý pastýř obětoval svůj život za každého z nás.
 
Dnešní evangelium nás posouvá o kousek dál. Co se stane, když se jako ovečka vydám za svým pastýřem? Co od něho mohu očekávat? Pokud budete mít možnost, obětujte trochu svého času a pozorujte práci sadaře. Jeho snahou je, aby stromy přinášely co nejvíc ovoce. A jak to dělá? Nejprve odstraňuje z kmene ty části, které ovoce nenesou. Jsou už zbytečné a celý strom neúměrně vysilují. Pak jsou zde větve, které ovoce přinášejí, ale jsou příliš košaté a plody nemohou dorůst do správné velikosti. A tak z nich odstraňuje postradatelné části, aby zůstaly pouze ty nejsilnější.
 
Pokud se vydáme na společnou cestu s Pastýřem Kristem, musíme se připravit na to, že si nás bude Otec všímat, abychom v maximální možné míře přinášeli plody. Otec, jako správný rodič, má o své děti totiž zájem. Nechce, abychom rostli jako dříví v lese, ale přinášeli plody, které svou vůní i barvou budou vydávat nejen svědectví o jeho majiteli, ale také ostatní lákat k tomu, aby se ke Kristu – kmeni připojili.
 
Co je těmi plody, které mají v našich životech zrát a růst? Vždyť přece víme, že i kdybych mluvil jazyky andělskými, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Ano, je to láska. A tu, jako nejkrásnější plod Božího sadu, dusí sobectví. Všechno tedy, co v našich životech snižuje schopnost milovat, Otec odřezává pryč.
 
Není jednoduché vystavit se takovému šlechtění. Kdo říká, že to nebolí, pravděpodobně na tuto cestu ještě ani zdaleka nenastoupil. Růst v lásce za cenu naší ochoty ztrácet sebe sama není příjemné. Ale výsledkem je plod, který nejen krásně vypadá, ale má rovněž výbornou chuť. Když se do nás svět „zakousne“ svými nástrahami, když jsme vystaveni tlakům pocházejícím z našeho okolí, chuť ovoce těch, kdo jsou spojeni s kmenem Krista a procházejí Otcovým šlechtěním, je sladká a není v ní trpkost. A to je to, co dnešní svět potřebuje.
 
Žádné sebelepší uspořádání společnosti, žádné sebedokonalejší lidské zákony nedokážou v lidech vzbudit schopnost milovat. Skutečná láska v nás totiž může vyrůst jen ve spojení s Kristem působením Otce. A je to také jedna z nejzazších hranic, za kterou nás čeká skutečná svoboda.