K ZAMYŠLENÍ

Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil.
Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu.
Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“

Viz Mt 21,1-11

 

Průvod s ratolestmi na začátku Svatého týdne nás zve, abychom vírou přijali Krista, který v nastávajícím týdnu prostřednictvím liturgického slavení zpřítomňuje tajemství spásy. I my se blížíme k Jeruzalému – slavení liturgie dělá z místa, kde se schází společenství věřících, místo, kde Ježíš obnovuje svoji oběť. Celá postní doba je vlastně putováním církve za Kristem, který kráčí do Jeruzaléma – k završení naší spásy. Čtyřicetidenní období, které jsme začali s touhou modlitbou obnovit vztah s Bohem, půstem se osvobodit od toho, co nás spoutává, a almužnou se přiblížit k bratrům a sestrám, nemělo být samoúčelným asketickým cvičením, ale naplněním Ježíšovy výzvy osvobodit (odvázat) hříchem spoutanou svobodu a schopnost sloužit a přivést – nasměrovat celé své snažení a celý život ke Kristu. Teď máme příležitost přimknout se k němu ještě bytostněji a prostřít na jeho cestu nejen svoje pláště, ale sebe samotné. Tak přijmeme Boží slovo a staneme se příbytkem toho Boha, kterého žádný prostor nemůže obsáhnout.
 
„Prostřeme tedy před Krista sebe samotné a ne svoje pláště či neživé ratolesti a zelené větve, které dokáží obveselit lidské oko jen na krátkou chvíli a pak ztrácejí mízu a usychají. Prostřeme sebe samotné, oděné jeho milostí, ba dokonce jím samým, protože „my všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista, jsme se v Krista oblékli“(srov. Gal 3,27). Padněme mu k nohám jako prostřené pláště. Hříchem jsme se stali rudí jako šarlat, ale křestní koupelí spásy jsme se stali bělejšími než sněhobílá vlna a můžeme Vítězi nad smrtí přinést už ne palmové ratolesti, ale věnce vítězství“ (sv. Ondřej z Kréty).