K ZAMYŠLENÍ

Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, od pradávna před svými skutky. Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve, než povstala země. […] … den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.

Viz Př 8,22-31

 

Explicitní vyjádření o jediném Bohu ve třech osobách bychom ve Starém zákoně hledali marně. Nejsou tam. K této celé pravdě (viz Jan 16,13) je možné dospět jedině skrze Ježíše Krista a v Duchu pravdy, kterého on přislíbil i poslal. Kdybychom v zosobněné Boží moudrosti, o níž mluví Kniha Přísloví, chtěli stoprocentně identifikovat osobu Syna, „v němž bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi“ (viz Kol 1,16), určitě bychom se na starozákonním biblickém textu dopustili nenáležitého násilí. Přece však už tento starozákonní úryvek z Knihy Přísloví jasně naznačuje, že Bůh, který se nám zjevuje a dává, není věčná samota. Naopak, vztah s někým druhým je jeho odvěkým potěšením, a proto Bůh ve své podstatě nemůže být sám. Jeho potěšení však nekončí u něj, ale rozdává se lidem. Ačkoli si Bůh sám (t.j. nikoliv sám, ale ve třech osobách) vystačí, přece jeho moudrost nachází rozkoš v přebývání mezi lidmi. Otázkou je, zda i lidé hledají a nacházejí svou rozkoš a potěšení ve společenství s Bohem a mezi sebou navzájem.