K ZAMYŠLENÍ

Mnoho boháčů dávalo mnoho.
Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.

Viz Mk 12,38-44

 

Když se dnes posadíme vedle Ježíše (proti chrámové pokladnici) a budeme pozorovat, jak se on dívá na lidi, kteří dávají do chrámové pokladnice peníze, můžeme se toho hodně naučit. Podle slov evangelisty je hodnocení vhozeného obnosu pouze dvojí: mnoho a víc. Z místa, kde sedí Ježíš (a spolu s ním dnes i my), se tedy zdá, že nikdo nevhodil do pokladnice příliš málo. Opravdu, Bůh nikdy nepohrdá tím, co mu člověk přináší s upřímným srdcem. Ačkoli všechno, co člověk může přinést, je v konečném důsledku Božím darem, Bůh není věčně nespokojený účetní, kterému je soustavně všechno málo. Cokoliv mu člověk upřímně dává „podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, ne s těžkým srdcem a proti své vůli“ (viz 2 Kor 9,7), je v Božích očích mnoho.
 
Existuje však ještě jedna kategorie – „víc“. A víc než „mnoho“ dává ten, kdo dává všechno. Výraz „celé své živobytí“ zní v originálním textu „holon ton bion autés“. Pojem bios v sobě zahrnuje ještě mnohem víc, než je celý měsíční důchod či všechno to, co má vdova na vkladní knížce. Je to prostě celý její život. Proto o této chudé vdově Ježíš říká, že dala ještě víc než všichni, kteří dávali mnoho.
 
Ježíšův (a vůbec i Boží) pohled na lidi, kteří dávají peníze do pokladnice, tedy není pohledem ziskuchtivého bankéře, kterému se rozzáří oči teprve tehdy, když někdo dá „víc než mnoho“. Ježíš upírá na lidi u chrámové pokladnice tentýž pohled jako na bohatého mladíka (viz Mk 10,17-30, evangelium 28. neděle B). Víme, že Ježíš na něho „pohlédl s láskou“. Pouze ve vědomí tohoto láskyplného pohledu je vůbec možné Bohu něco dávat. A právě jistota tohoto láskyplného pohledu umožňuje člověku postoupit „od mnoha k víc“, od dávání ze svého nadbytku k dávání celého svého živobytí a celého života.
 
Případ bohatého mládence však naznačuje, že existuje ještě jedna tragická možnost: „nedávat vůbec nic“. Ježíšovu pohledu neuniká ani tato kategorie „dávajících“. Jsou to ti, kdo chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; ti, kdo vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb.
 
Tito nežijí ve vědomí laskavého Božího pohledu, ale v soustavném hořečnatém dychtění po pochvalných lidských pohledech. Jejich pomyslné mince, které vhazují do chrámové pokladnice, se podobají vylisovaným zátkám od piva – dělají sice velký šramot, jsou však zcela bezcenné.