1. XV. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

„Kdo má uší, slyš!“

Viz Mt 13,9

„Slyšíš mě?“ Nepoužívali rodiče tuto větu, aby vyvolali naši pozornost a poslušnost? A nezvedne se v nás vlna odporu, pokud nám něco podobného řekne dnes někdo jiný, třeba partner? Přestože nejsou vždy příjemná, taková „upozornění“ přicházejí vhod: občas potřebujeme „probudit“ z netečného naslouchání, vždyť denně slyšíme tolik slov, že snadno přeslechneme … to, co je podstatné. A koneckonců v podobné situaci se lidé nacházeli i před 2000 lety, a proto Kristus musel občas probouzet slovy „kdo má uši, slyš“. A nejen tato věta, ale i samotná podobenství jsou účinné prostředky, jak zastavit člověka a přivést ho k skutečnému naslouchání.
 
Když nás někdo „vyruší“ otázkou „slyšíš mě?“, ozve se v nás možná podrážděnost: „zase po mně něco chce, zase mě vyrušuje“. Tyto pocity však nemusíme mít, pokud se Kristus obrací na nás „s podobným nárokem“ naslouchat mu a … poslouchat. Nemusíme se zatvrdit, rozhněvat („chce mi uložit další povinnost“). Nemusíme se uzavřít (i nezájem a nezúčastněné naslouchání je projevem uzavřenosti!) – vždyť na to bychom doplatili především my sami! Přišli bychom o „zúročení Božího slova“: počáteční malý vklad („obyčejné semeno slova“, tj. známé a již neoslovující evangelium) se totiž rozroste… několikanásobně. Proto jsou šťastné uši, které slyší: šťastní jsou ti, kteří skutečně naslouchají. Protože jen upřímná otevřenost Božímu slovu přinese plody, promění „krajinu našeho života“. Díky otevřenosti, „vyprázdnění“, můžeme dojít naplnění přetékající v bohatou úrodu: třicetinásobnou, šedesátinásobnou, stonásobnou.
 
„Osud“ semen zasetých na cestě nám ukazuje, že není žádným řešením přijít do kostela, poslušně sedět či vstávat a jakoby poslouchat … ve skutečnosti nechat padnout slovo do srdce „zabetonovaného“, uzavřeného, bez zájmu. Po skončení liturgie náš život pak půjde stejně dál po svých kolejích (to je dvojkolejní život – s Bohem a bez Boha). Totéž se může stát i při naslouchání Božímu slovu ve společenství, nebo doma.
 
„Naplnění“ nepřinese ani chvilkové nadšení, dočasné velkorysé přijetí Ježíšova slova (to je postoj učedníka podle „dobrého počasí“). Ani kompromisní řešení „něco Bohu, něco sobě“ (řešení vedoucí k dvojkolejnému a rozdělenému životu) není „šťastné“. V tom případě by „trní“ mohlo udusit „semeno evangelia“.
 
Šťastné řešení je „slyšet, naslouchat, poslouchat“. A až budeme slyšet (či číst) Boží slovo, položme si otázku: „Slyšíš doopravdy?“
 
K reflexi
 
1. Vzpomeň si na nějaké verše z Písma a na nich si uvědom, že to nejsou „obyčejná slova“, ale slova účinná a mocná, schopná proměnit tvůj život.
 
2. Co skutečně očekávám po skončení „pozemské pouti“? Po čem toužím?
 
3. Jaké „konkrétní detaily“ ti mohou napomoci k tomu, abys změnil povrchní „poslouchání“ Božího slova v opravdové „naslouchání“ (třeba změna postoje, času, opakované předčítání úryvku…)?